Dnes je to přesně pět let, co jsem vyšel z prodejny Megapixel (Článek jsem začal psát 19.července, ale nepovedlo se mi ho dokončit. V ten den to opravdu bylo přesně pět let.) a v ruce jsem měl zlatou krabici – Nikon D80 v setu s 18-55 objektivem. Svět se změnil. Vlastně moc nevím, o čem bych měl psát. Ale vím, že chci.

Pět let je na mě moc

Bude to znít jako klišé, ale focení mi asi opravdu změnilo život. Pět let v kuse něco dělám a baví mě to. To je … uff. Nikdy jsem nic nevydržel tak dlouho. Snad ani do stejné třídy ve škole jsem nechodil pět let v kuse. Něco mě bavilo měsíc, něco rok. Ale pět let?!!! Žádná holka se mnou nevydržela tak dlouho! Ale tu černou krabičku s nápisem Nikon mám pověšenou na krku (doslova) už opravdu dlouho. A přiznávám, že ne jednou mě napadlo, že bych ji pověsil spíš na hřebíček, než na krk.

Moje maminka se od jisté doby ani neptá, kolik ta věc, co si sem tam vezmu s sebou, když k ní jedu na návštěvu, stojí. Je to moudrá žena :) Mohl jsem mít docela pěkné auto. Mohl jsem mít čtvrt milionu našetřených někde na spořícím účtu a rozmýšlet teď nad hypotékou. Místo toho mám tyhle webovky a těžkej batoh. Často slýchávám, že jsem blázen. Dávat tolik peněz do foťáku?! Nemyslím si, že bych jím byl… minimálně né v tomto ohledu :) Jen proto, že mě něco baví a mám hodnoty postavené trošku jinde? Nechodím do práce proto, abych si mohl koupit auto… a tím jezdit do práce o trochu rychleji :)

Co mi to přineslo?

Díky focení jsem potkal velkou spoustu nových lidí. Ať už od focení, nebo od psů. Někteří byli fajn, jiní méně :) Třeba pejskaři mě všude viděli rádi… kvůli foťáku… šmejdi :) Ti, co nějakým způsobem “tvarovali” to, kam jsem se fotograficky posouval (a že jsem to třeba nezabalil), jsou spíše z těch prvních dvou až tří let. Přemýšlím, jestli se vrhnout do nějakých konkrétních jmen… abych třeba na nikoho nezapomněl. Jmenovat nebudu, tak to asi bude lepší. I když… jedno jméno musím…

Petr Bambousek

Prý ho miluju, mi bylo několikrát řečeno. Tak to ale není, fakt ne, jsem na holky .) Na jeho fotky jsem narazil tak rok poté, co jsem si koupil foťák. A nevěřil jsem tomu, že takhle jde fotit. Nechápal jsem to. To přece musí nějak fotošopit a montážovat a retušovat a prostě podvádí! Koukal jsem, četl jsem, zkoušel jsem. Dokonce jsem sebral odvahu a Petrovi napsal s radou ohledně nějaké úplné kraviny co se ostrosti týče. Uaaa!!! Trapas .) Pak znovu kvůli radě ohledně nového objektivu. On mi ochotně odepisoval a poradil Nikon 300/4… což je mimochodem objektiv, který si myslím, že mě strašně moc naučil. Navštívil jsem Petrem pořádaný víkendový workshop s dravci, kurz focení lučního kvítí… a nakonec se s ním vydal i na druhou stranu světa na Borneo. Petrova tvorba pro mě je a vždycky bude obrovskou inspirací a neustále se vzdalující metou, které bych někdy chtěl dosáhnout. Velká část toho, co umím, je okoukaná od něj. Ať už přímo z fotek, nebo ze stylu, jakým fotí a při focení pracuje. Jsem docela rád, že jsem takhle náhodou narazil a “chytil se” zrovna jeho.

Petr Bambousek – www.sulasula.com

Kam jsem se dostal?

Tento odstavec přeskočte, pokud mě máte aspoň trošku rádi. Bude to egoistický sranec. Můj nadřízený říká “Losers have excuses. Winners have a plan.” A já jsem plán měl. Chtěl jsem dobře fotit psy. Nejlíp v České republice. Nastoupil jsem do rozjetého vlaku zaběhlých jmen a snažil se ukázat, že to taky umím. Já jsem spokojený. Lidem se moje fotky líbí. Pořádám kurzy a oni na ně chodí a jejich snímky jsou po kurzech opravdu výrazně lepší. Toto je pro mě hnací motor. To, že se lidé rozplývají nad mýma fotkama a to, že z kurzů chodí spokojení, plní nových informací a třeba i inspirováni. Téměř v každém čísle časopisu Psí Sporty jsou moje fotky. A lidé mě v nich poznávají. “Na první pohled poznám, že je to Ondrova fotka”, říkají. A já z toho mám radost. Mohl bych dělat jakože “néééé, vždyť jsou ty fotky hnusnýýý, jak se vám můžou líbit”. Ale to je podle mě blbost. Fotograf by měl mít obrovskou míru sebereflexe, soudnosti a sebekritičnosti, aby zvládl své fotky protřídit (doslova). Ale to neznamená, že by nemohl mít radost z toho, když se mu něco daří. A já mám obrovskou radost, že se mi povedlo lidem ukázat, že i blbej pes se dá vyfotit jinak, než jen s míčkem v tlamě, nebo někde nad překážkou.

Plán pětiletky splněn?

Co dál? Mám to prodat a koupit si auto, nebo si vzít tu hypotéku? :) Na scéně je teď kopec psích fotografů, kteří mají skvělé fotky. Výjimečné snímky už nejsou tak výjimečné v záplavě jim podobných… S pořádáním kurzů se pojí pomluvy, závist. Stojí to vůbec za to? Opravdu by nebylo lepší jezdit si do práce Passatem, spíš než šalinou?

Pokračování příště…

ODEBÍRAT NOVINKY

Chcete být informováni o novinkách na stránkách? Nové články, nové galerie, termíny kurzů a další zajímavosti například kolem Lightroomu či fototechniky?

Díky za přihlášení k odběru, prosím potvrďte jej v emailu jež Vám byl odeslán.