Pokud mé stránky sledujete aspoň trošku pečlivě, pak víte, že fotím zhruba čtyři roky a jedním z mých největších vzorů je fotograf přírody Petr Bambousek. Jeho tvorbu sleduji v podstatě od začátku svého fotografického snažení. Vždy mi byl velkou inspirací a když jsem se rozhodl koupit si svůj první pořádný objektiv, Petr mi ochotně poradil a podělil se o své zkušenosti… ačkoliv jsme se vůbec neznali. Jeho články o technice, nové fotky i veškerý další obsah jeho stránek se mi tehdy stal denním chlebem. Jednou z věcí, o kterých Petr často psal, byly i jeho cesty do tropů…

(vstupní fotografie: http://travelinborneo-rainforrest.com)

A tam to začalo…

Texty o cestách do různých exotických míst jsem zvládal na jeden nádech. Číst o volavkách na Floridě, vážkách z Thajska či Bornea nebo kolibřících z Panamy… nedokázal jsem to příjmat bez pocitu „JÁ CHCI TAKY!“. Vymyslet takovou cestu, připravit se na ni a pak ji sám realizovat, na to bych prostě neměl. Navíc, něco takového, říkal jsem si, je asi jen pro vyvolené, dospělé a nejspíš i bohaté. A vůbec, bylo by to něco pro mě? Přírodu mám rád, ale wildlife fotograf rozhodně nejsem (co neumí sednout na povel, to nevyfotím). Nemám žádné zkušenosti s focením zvířat v přírodě. Nejsem schopný vyfotit ani sýkorky, které už dva roky zadarmo tloustnou u mě na zahradě. No a samozřejmě mou oblíbenou výmluvou, proč nefotit přírodu, zvířata v našich lesích, či na loukách, je to, že na to prostě nemám čas. Vstávat kvůli dobrému světlu, nebo někam chodit lovit večerní zlato. Asi to není nic pro mě.

Fotografie z workshopu s Petrem Bambouskem

Workshop bude stačit

To ale neznamená, že by se mi povedlo představu mě samotného někde v pralese vytěsnit z hlavy úplně. Pořád to tam někde vzadu bylo a pokaždé, když jsem koukal na Petrovy fotky, poposkočilo to trošku dopředu. V březnu roku 2011 se mi povedlo dostat se mezi pár vyvolených, kteří mohli jet fotit s Petrem Bambouskem – Workshop s dravci. Zdálo se mi to jako ideální ukojení mých chutí. Poznám Petra, zvířata jsou ochočená, cena přijatelná, nutnost plánovat nulová. Jooo, to bych mohl zvládnout. Vyrazil jsem tedy na víkendové setkání a musím říct, že to bylo opravdu fajn. Fotili jsme, povídali, jedli a pili. Z toho víkendu jsem si tehdy odnesl pár pěkných fotek a obrovskou hromadu informací a zkušeností. To by bylo skvělé, kdyby mi někdo takhle naservíroval cestu někam k rovníku. Ale co, fotil jsem zvířata, jsem spokojený, chtíč ukojen.

Cesta naslepo

Fotografie z workshopu s Petrem Bambouskem

Kecy! Postupem času jsem zjistil, že workshop byl jen olejem do ohně mého chtíče. Vnitřně jsem se rozhodl, že jednou prostě pojedu někam fotit. Žádné tropy a zvířata, uvažoval jsem spíš o něčem, co by mi bylo trošku bližší. Něco, při čem bych se cítil jistější. Horský trek, nebo sjezd opravdu divoké řeky. To by bylo fajn. Někdy v té době jsem si sedl, ostatně jako každý den, k PC a zadal adresu sulasula.com. „Cesta naslepo“ zněl nadpis. Co to je? Petr se asi zbláznil a rozhodl se, že mě do tropů prostě dostane. Princip byl jednoduchý. Nabídka cesty do tropů s veškerým zajištěním ubytování, logistiky a hlavně se znalostmi a zkušenostmi, kterými Petr oplýval. „Naslepo“ proto, že nevíte, kam se pojede. Nestát to tak šílený prachy, asi by to byla i nabídka, která se nedá odmítnout. Každopádně jsem byl 100% rozhodnutý, že jednou s Petrem prostě do tropů vyrazím. Ať už to bude teď, za rok, nebo za tři. Našetřím a pojedu! Splním si velký sen, poprvé poletím letadlem, překonám svou fobii z hmyzu, nenechám se sežrat hadem nebo zašlápnout slonem. Prostě pojedu a budu fotit.

 
1. března 2013 odlétám z Prahy, směr Borneo.
 
Pokračování příště :)