Na začátku roku jsme se rozhodli, že na dovolenou zajedeme do Dolomit. Měli jsme za sebou výletování na Malé Fatře a tak moc nás to nadchlo, že hned jako další level jsme chtěli do Itálie. Samozřejmě to nevyšlo a tak jsme v jarním termínu nakonec skončili na pár dní ve Vysokých Tatrách a na Dolomity došlo až první podzimní týden. Vyrazili jsme s celou naší smečkou a v podstatě o tom by měl celý tento článek být. Chtěl bych se s Vámi podělit o informace o tom, kde jsme byli, kam pejsci mohli, kam ne, jak to tam bylo obtížné a tak. Samozřejmě můžete zvolit zájezd s nějakou z cestovek, ale já si vždy rád naplánuji cestu sám a na takto dostupných destinacích si troufám tvrdit, že nepotřebuju služby cestovní kanceláře. Ty využiju, až si budu chtít splnit velký sen – Himaláje :-)

Ubytování

Za takové hlavní město, srdce Dolomit, je považována Cortina d’Ampezzo a tak jsem jak ubytování, tak výlety, začal hledat v okolí. Ceny přímo v Cortině mi trošku vyrazily dech a tak bylo jasné, že je potřeba se poohlédnout kousek dál. Po klasické vlně Googlení, Booking.comování a otravování kamarádů, kteří v Dolomitech byli, jsem skončil u ubytování ve vesničce Borca di Cadore, asi 15km na jih od Cortiny. Apartmán v Appartamenti da Nica e Diego byl naprosto úžasný. Pejsci nevadili, vybavení skvělé, pokoje krásné a čisté, vlastní vchod do apartmánu (žádná společná chodba, nebo recepce) přímo ze zahrady, parkování asi 10 metrů od apartmánu, wifi… Prostě naprostá pohoda a krásný výhled. Ano, na každý větší výlet jsme museli autem, ale to bychom museli i s ubytováním v Cortině.

Níže najdete krátké povídání ke čtyřem největším a nejzajímavějším výletům, které jsme podnikli. Fotky u textů jsou pořízené vždy na daném místě. Fotky úplně na konci článku jsou pak mixem různých výletů, i těch, o který se ve článku nezmiňuju.

Cinque Torri

Předpověď počasí v prvních dnech nevypadala zrovna nejlépe a tak jsme se rozhodli, že hned první výlet půjdeme na Cinque Torri (Pět Věží). Ten den ještě mělo být polojasno a podle obrázků, které jsem si na internetu našel, to bylo místo, kde jsem měl umřít blahem :-) Autem jsme se dopravili na parkoviště u jezírka Bain de Dones (1880 m.n.m.) kde je i stanice lanovky, která vás vyveze přímo k Rifugio Scoiattoli, ale cesta lesem nevypadala (a ve výsledku ani nebyla) nijak náročná a tak jsme vyrazili.

Po zhruba 2,5km vzdálenosti a 250 výškových metrech se nám otevřel nádherný výhled nejen na Cinque Torri ale i na okolní skalní útvary. Tady nahoře už je jen na vás, kam se vydáte. My jsme si dali svačinku v Rifugio Scoiattoli, zašli se podívat na výhled k Rifugio Averau (je vidět Piz Boe, Marmolada i Monte Civetta) a poté vystoupali na vrchol Nuvolau (2574 m.n.m.) odkud je ještě o kus lepší výhled, můžete si tady dát pivko, víno, jídlo, posedět. Prostě pohodička.

Zpět jsme se vydali téměř stejnou trasou, jen jsme prošli přímo k Cinque Torri, kde jsou zákopy z války, ukázky domečků a krytů, které byly za války využívány a tak celkově to na nás dýchnulo zajímavou atmosférou. Představa toho, že se takové členité místo snažím zabrat, zatímco ho brání někdo, kdo to tam zná jako vlastní boty… mno pozice dobyvatele tady určitě nebyla záviděníhodná.

Na tomto výletě jsme s sebou měli pejsky a obtížnost byla naprosto pohodová. Lesní cesta, trošku asfaltové cesty a pak trochu kamení a náročnějšího stoupání na vrchol Nuvolau.  Ale není potřeba se bát, stoupání není nijak prudké. Prostě nic, co by se za pěkného počasí nedalo zvládnout v lehčích botech (Verča šlapala ve FiveFingers) a se psy.

Piz Boè

Naše strategie byla jasná – jeden den unavíme psy a druhý den vyrazíme bez nich :-) Takže hned den po Cinque Torri jsme zvolili výlet na Piz Boè. A to i proto, že předpověď počasí se trošku umoudřila a slibovala polojasné počasí o den déle. I na další dny v týdnu byla o něco slibnější. A to je něco, co prostě chcete, když máte v plánu vydrápat se do výšky 3152 m.n.m. a rozhlédnout se po okolí. Opět parkoviště, opět bez parkovného, opět lanovka (Pass Pordoi) a opět možnost vyšlapat to po vlastních. Tentokrát jsme ale zvolili lanovku :-) Přecejen bylo parkoviště v nějakých 2200 m.n.m. a náš cíl skoro o 1000m výš. Přijeli jsme si to užít a ne se zničit hned na druhém výletu! Zpáteční jízdenka za 17 Euro na osobu nám přišla jako fair deal a tak jsme během pár minut byli ve výšce 2950m.

Nenechte se ale zmást, jakože hop hop a jste na vrcholu Piz Boè, protože první, co vás čeká je sestup k chatě na 2850m odkud se furt přibližujete k vrcholu, ale výškové metry nenabíráte. Skvělá procházka, ale trošku podezřelá. Trošku jsme si ten vrchol obešli, abychom od severní strany vystoupali na zhruba 700m délky z 2900 m.n.m. až na vrchol. To vše ve sněhu a sem tam za asistence ocelových lan. Trošku jsem se u toho zadýchal :-) Odměnou nám samozřejmě byly nádherné výhledy. Fakt nevím, co všechno jsme odtud viděli, mám pocit, že všechno.

Cestu zpět jsme zvolili po jižní straně Piz Boè, která byla méně prudká ale o to delší. Opět plná sněhu, kamení a ocelových lan. Celkem jsme ten den našlapali zhruba 10-12km, nebylo to nijak extrémně náročné, ale rozhodně náročnější, než procházka na Cinque Torri. Možná svou roli hrála i ta nadmořská výška? Nejsem žádný horal, abych to dovedl posoudit. Byl jsem ale hodně rád, že jsem se před dovolenou rozhodl zakoupit vysoké boty, bez těch bych tady asi docela plakal. Nechci aby to vypadalo jako výstup na K2, to fakt ne, ale pevné boty a jistý krok tady byl potřeba.

Rozhodně bych nedoporučoval s sebou brát psy. Jedná se o jednu z nejnavštěvovanějších (protože je velmi jednoduše dostupná) třítisícovku a tak byste mohli v sezoně za dobrého počasí narazit na davy lidí. Průchod zajištěnými cestami by mohl být nebezpečný jak pro psy, tak pro lidi, kterým by se pletli pod nohy. Pokud jsem vás stále neodradil, tak lanovka se platí i za psa v plné sumě, takže pokud si ho tam s sebou vezmete, počítejte +800 výškových metrů, nebo +17 Euro :-)

Tre Cime di Lavaredo

Měli jsme fakt obrovské štěstí. Den co den byla předpověď lepší a lepší a abych o tom už nemusel napsat – celý týden nezapršelo a pořád bylo krásně polojasno a teplota se pohybovala kolem příjemných 20°C. V tak nádherný sobotní den jsme se nemohli rozhodnout pro nic jiného, než výlet k Tre Cime di Lavaredo (Tři Štíty Lavaredské). Tyto šíty trčí kolmo ze sutinových polí a nejvyšší z nich (Cima Grande) má výšku 2999m. Autem se dá zajet až téměř k nim, nadmořská výška parkoviště je 2350 m.n.m. (Rifugio Auronzo), odtud se prostě jen vydáte po široké cestičce a kocháte se. No a to byl vlastně hlavní problém tohoto výletu. Sobota, krásné počasí a skvělá dostupnost dělá z tohoto místa takový malý Václavák… kecám, prostě Václavák. A ani závora, na kterou narazíte po cestě na parkoviště a zvedne se jen za 25 Euro, davy lidí neodradila od návštěvy tohoto symbolu Dolomit.

Na začátku výletu jsme byli trošku zpruzelí. Psi tahali, všude hromada lidí a kolem nás jen mlha, takže ani nebylo nic vidět. Dali jsme si ale malou pauzičku u jezírka (Laghi di Lavaredo), posvačili, mlha a mraky ustoupili a my jsme od Lavaredo Hütte k Rifugio Locatelli zvolili trošku jinou cestu, než ty hrozivé davy. Vydrápali jsme se o nějakou tu vrstevnici výše do svahu a po vyšlapané cestičce šli v podstatě jako jediní. Ještě nás lákala o jedno patro vyšší cesta, ale tam už lidi nosili feratové vybavení a my jsem s sebou měli psy (vede přes vrchol Monte Paterno, 2744 m.n.m.).

Abychom okruh dokončili a vrátili se tak k autu, museli jsme se vydat k chatě Langalm. Opět jsme se ale chtěli vyhnout davům a tak jsme zvolili vyšlapanou cestičku blíže ke Třem štítům a zmiňovanou chatu obešli kolem jezírek ve kterých se nádherně odrážely okolní hory. Tre Cime di Lavaredo je určitě nádherné místo, je skvěle dostupné, jít by se dalo v podstatě v žabkách, ale to se zároveň stává jeho nejvěší nevýhodou.

Cascate di Fanes

Přiznávám, že tohoto výletu jsem se trošku bál, protože Verča je takový ten neohrožený turista o kterých se často píše v novinách a mě stojí strašně moc námahy, aby se nepsalo přímo o ní… Věděli jsme, že nás čekají ferraty, ale neveděli jsme, jaké obtížnosti. Tedy přesněji, já jsem nevěděl, Verči to bylo jedno :-) Z parkoviště Sant’Uberto jsem se vydali lesní cestičkou na nádherný palouček Pian de Loan a nic nenasvědčovalo tomu, že dnes uvidíme nějaký ten vodopád.

Po zhruba dvou a půl kilometrech se nám ale otevřel nádherný výhled přímo na ten krásnýýý vodopád, který jsem viděl všude na fotkách, když jsem výlet plánoval. Problém byl v tom, že jsme si nebyli jistí, kudy dál. Věděl jsem, že se dá dostat „za vodopád“, ale momentálně jsme byli na špatné straně skály a před náma byla dobrých 40-50 metrů hloubka. Nakonec to, co se zdálo jako zpevněný sráz, se ukázalo být stezkou a tak jsme velmi prudce sestoupali až k říčce Fanes. Jednou ferratou jsme se dostali na vršek druhého břehu a druhou ferratou pak za vodopád. Nádhera. A teď zpátky? Vždyť je 12:30….

Kdybychom se otočili a šli domů, přišli bychom o to nejkrásnější (všechny fotky kolem tohoto textu jsou až z části „za velkým vodopádem“). Bylo to asi takto: „když máme tolik času, koukneme, co je tady dál, na mapě to vypadá, že se ještě cesta kříží s říčkou“. Nádherné místa s výhledem na vodopády, krása střídala nádheru, parádní ferrata vedoucí přímo za vodopádem (opět), příjemná lesní cestička. Prostě pecka. Pokud byste se sem někdy vydali, určitě se neotáčejte dřív, než dojdete až nahoru (sem).

Nezapomeňte pevné boty, jistý krok a asi by bylo bezpečné mít i ferratové vybavení. My jsme to šli bez něj, ale měli jsme štěstí na počasí a taky jsme v podstatě nikoho nepotkali, takže jsme ferratové cesty zdolávali pomalu, v klidu a důrazem na bezpečí. Zpátky jsme se vraceli už mimo řeku, po cyklistické trase. Celkem jsme ušli 10-12km a překonali tak 300-400 výškových metrů. Osobně bych řekl, že náročností to bylo podobné jako Piz Boè. Psy určitě nechat doma :-)

Doporučení a zkušenosti

Protože bych tímto textem rád pomohl lidem, kteří si cesty rádi plánují sami, jako já, přidám ještě takovou směs doporučení, rad, postřehů. Začnu tím, že jsme vůbec neřešili papírové mapy. Někdo (třeba prodejce map) by mohl namítat, že mobil se může rozbít a já nevím co… mno ok. U většiny parkovišť jsou cedule s mapou, tam si můžete cestu přesně naplánovat, mapku ofotit do mobilu a je to. Já jsem měl stažené offline mapy Italie z Mapy.cz a byl jsem velmi mile překvapený, jak přesné jsou. Italové mají jiné značení stezek, než jsme zvyklí. Všechno je červená, jen se mění čísla, chvíli jdete po červené 10 a pak po červené 401 a tak dále. Mapy.cz sice neukazují dané číslo stezky (jen u těch opravdu velkých), ale ukazují i velké množství vyšlapaných cestiček, které sice nejsou „červená“, ale lidé tudy normálně chodí. Google Mapy byly v tomto případě úplně nepoužitelné, ale zase o mnoho lepší na vyhledávání obchodů, restaurací atd, které přirozeně na Mapy.cz vůbec nebyly.

Pokud věříte na štěstí, naplánujte si cestu na low season a doufejte, že vám vyjde počasí. Opravdu si nedovedu představit že se po těch lehce dostupných místech trmácím ve 35°C společně s tisíci turisty. Pokud ale plánujete spíše turistiku restaurační, než horskou, zapomeňte na low season. Myslel jsem si, že se budu vyhýbat pastám a pizzám, které na mě budou lítat ze všech světových stran, abych je snědl. Jak bláhový jsem byl.

Během low season nemáte v 5 odpoledne šanci sehnat otevřenou pizzerii. Všechno zavřené a něco jako otvírací doba na dveřích, to se tady nevede. Na druhou stranu, kvalita potravin, které tady koupíte v Lídlu nebo Eurosparu je na úrovni našich farmářských obchodů. Měli jsme apartmán s plně vybavenou kuchyní a tak jsme si občas i něco sami uvařili – z těch surovin to jde v podstatě samo :) Navíc se na horských chatách v Dolomitech najíte lépe, než v nadprůměrné české restauraci, takže klidně můžete nechat velké svačiny doma.

Určitě je lepší zařídit si ubytování mimo Cortinu, která je opravdu drahá. Autem stejně na všechny lokality budete vyjíždět a jestli denně ujedete o 40km víc, to už nikoho nezabije. Když už ale mluvím o autě… natankujte ještě v Rakousku a to do plné. 1,54 Euro za litr nafty mě dost překvapilo a i když jsem se snažil hledat levnější, tak v okolí nic pod 1,4 nešlo.

Dolomity jsou super dostupné a mohou si je užít i lidé jako jsem já – rozuměj žádní horalové. Nicméně i tak bych doporučil kvalitní boty a oblečení, protože nikdy nevíte jak daleko od auta vás počasí překvapí. Na pejska pak určitě kvalitní postroj a vodítko, aby nedocházelo k nějakým nebezpečným situacím, kdy se pes plete pod nohy.

Pokud jste fotograf, mohu jen doporučit batoh Manfrotto Off Road Hiker, který hravě pobere vše co potřebujete na jednodenní trip. Já jsem s sebou měl rybí oko, Sigmu 24/1,4 Art, Sigmu 35/1,4 Art, Nikon 50/1,4 AF-S a Nikon 70-200/2,8 VRII. Ne že bych vždy tahal všechno, ale rybí oko nechybělo v mém batohu ani jeden den a jsem za to rád. 70-200/2,8 jsem nepoužil na jediný snímek. Stativ jsem s sebou netahal, vždycky když si nějaký vezmu, tak s tím leda něco rozbiju :-) Za doplnění potřebné fototechniky děkuji kamarádu Viktoru Šulcovi a jeho Půjčovně Fototechniky.